MENU

Historie chaty

Lucký vrch – dříve vrch sv. Lucie, Lucperk, Lutzberg

Vrchol Luckého vrchu nebyl v minulosti obýván, v blízkosti vrcholu leží osady Betlém a Dědek. Přes Lucký vrch vedla údajně příčná spojnice obou větví tzv. trstenické stezky, která kdysi spojovala Čechy s Moravou.

Prvním obyvatelem vrcholu Luckého vrchu se stal majitel pily v Poličce pan Pražan. Ten si postavil v roce 1928 svoji chatku na Luckém vrchu s výhledem na východ, odkud měl nádherný výhled na Praděd  a  Jeseníky, ale také na pohoří nad Moravskou Třebovou, kde měli chatu jeho známí a přátelé a vzájemně si pomocí ohňů dávali znamení. Pražanova chata jak ji později lidé začali nazývat,  se stala místem různých setkání a vešla v širší známost. (chatu najdete ve fotogalerii) Luckého vrchu si začali všímat i turisté. A když okolo roku 1933 se začalo uvažovat o výstavbě turistické chaty, Lucký vrch počal být považován za jeden z nejkrásnějších vyhlídkových bodů Českomoravské vysočiny.

S výstavbou resp. její přípravou se začalo v roce 1936. Továrník Pražan daroval pro její stavbu pozemek a zřejmě i dřevěný materiál.

Autorem návrhu turistické chaty K.Č.T. na pozemku č.kat. 294/1 v Telecím (Lucký vrch) je Ing. Alexander Hanuš, úředně autorizovaný inženýr pro architekturu a stavby pozemní. Projekt byl dopracován v dubnu 1940 v Praze.

Pro stavební řízení přijal Obecní úřad v Telecím  4 plány a 1 x situaci dne 4.5.1940 pod číslem jednacím 510. Stavba byla obecním úřadem povolena 18.5.1940 a zaplacen kolek ve výši 2 Kč.

Stavba byla započata r. 1940 a po dokončení byla za hojné účasti veřejnosti (asi 1500 osob) předána do užívání tehdejšímu předsedovi KČST v Poličce Ladislavu Pražanovi. Jejím prvním nájemcem byl František Živný, bratr bývalého svojanovského kastelána Aloise Živného.

Z počátku to neměl pan Živný a první návštěvníci lehké. Voda se nosila ze studny ve džbánech na pokoje, na každém pokoji byla kamna na uhlí. V zimě se proviant vozil na saních s koňmi a kolikrát i pěšky. Provoz se postupně zvyšoval  a studna  u chaty nestačila. Zakrátko v roce 1941 byla vybudována nová studna s vodovodem na pozemku pana Švandy z Borové téměř 1 km odtud. Rekreanti  bydleli v pokojích a nebo v levnější noclehárně v podkroví.

Protože zde bývala také bohatá sněhová pokrývka, mohly se tu konat i závody v lyžování, do kterých se zapojili zejména občané Telecího, např. p. Němec, Pajkr, Švanda aj. Kromě nich sem jezdívali také novoměstští lyžaři. Pořádaly se tu i tzv. Zborovské lyžařské závody. Místo si oblíbili také hosté z Brna a Prahy. Zdejší chatu navštívili např. houslista Libor Hlaváček, hudební skladatel Emil Hlobil, herec Svatopluk Beneš nebo Rafael Kubelík. Vrchol Luckého vrchu si oblíbila i řada malířů – Pavliš, Šindler, Svítek, Zrůst, Hanych, Síla a další. Společenský život byl také pestrý – konávaly se tu např. oblíbené taneční zábavy.

V poválečných letech zde turistický ruch ustal. V květnu r. 1950 byla chata předána sokolskému družstvu služeb Vzlet a od 1.11.1952 přešla do majetku Československé armády – z této doby není zachována skoro žádná dokumentace, všechny dokumenty byly opatřeny nápisy TAJNÉ a z 90procent skartovány. Po roce 1958 chatu získal odborový svaz občanských zaměstanců vojenské správy, po roce  1963 sloužila jako závodní zotavovna Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích. V roce 1954 byly postaveny pod chatou tzv. finské domky.  Turistické veřejnosti byl přístup na více než 40 let naprosto znemožněn. Tento stav trval až do let 1996 – 2002, kdy byl areál postupně prodáván a pronajímán, až nakonec zůstal uzavřen. V roce 2002 byl objekt koupen novým majitelem Miličem Syptákem, který se snaží vtisknout celému areálu koncepci rodinného podniku a postupně jej vrací k původnímu účelu.

Turistická chata na Luckém vrchu má tři nadzemní podlaží a z větší části je podsklepena. Nosné svislé prvky jsou smíšené a  z části vyzděné a to část obvodového zdiva a střední nosná stěna. Obvodové stěny jsou tvořeny systémem zabudovaných nosných trámků a hrázděnou stěnovou výplní z dutých cihel. Podlahy a stropy jsou v kombinovaném provedení, suterén je proveden ze železobetonového trámového strobu kotvených do nosných obvodových zdí. Ve 2. a 3. NP jsou dřevěné trámové konstrukce na záklop. Střecha je sedlová, nosná část je tvořena soustavou trámů vzájemně spřažených a kotvených přes roznášecí vodorovné trámy do obvodového zdiva. Krytina budovy je provedena v pozinkovaném plechu. Obvodový plášť budovy je tvořen dřevěným tmavýn obkladem, dodatečně bylo provedeno opláštění eternitovými šablonami, zřejmě v roce 1966.

Za zmínku také stojí příznivě ohodnotit při tehdejší výstavbě dosažený  tepelný odpor obvodových stěn, které při tloušťce  15 cm zabezpečují tepelné ztráty celého objektu v hodnotách kolem 65 kW.

Na Luckém vrchu již od počátků zaměřování stál triangulační bod, který sloužil i jako dřevěná rozhledna. Tato byla pro svůj nevyhovující stav v roce 1953 stržena.

________________________________________________________________________________________________________

Napsali jste nám – vaše vzpomínky

________________________________________________________________________________________________________

Poprvé jsme jako manželé naštívili Lucák v lednu l97l. A naposledy v r. l992 a potom až v loňském roce. Jinak se naše dovolené pravidelně v létě a také o zimních prázdninách či velikonocích odbývaly tamtéž. V roce l97l tam byl správce pan Dudek a jeho rodina. Byl cukrářem a na jeho rakvičky a kremrole se dlouho vzpomínalo.Odešli z Lucáku do Svitav. V r. l976 v létě správcoval pan Bobek, který byl předtím zaměstnancem nemocnice, ale odchod jednoho z jeho příbuzných do zahraničí učinil své. Dál se na Lucák přestěhoval bývalý bezpečnostní technik nemocnice František Hájko s rodinou. Ten pobyl na místě několik let. Nejkrásnější vzpomínky ale máme paradoxně na léto, kdy se těsně před sezonou pohádal nový spráce s kuchařem, který utekl. Tak jsme si vařili sami. Tato parta měla smůlu, sezonu před tím jim lehla popelem chata Zvonička na Lučinách v Peci pod Sněžkou. Jméno již nevíme. Pak nastoupili dvojí příbuzní manželé. Jedni ale brzy odešli a pak na dlouhou dobu správcoval Pan Kolář s jeho paní vařila. Tak to jsme už jezdili jako domů. Na Lucáku vždy byly dvě kuchařky, dvě pomocné síly, spráce, uklízečka a údržbář. Uklízela velmi dlouho paní Krumplová z Telecího, loni v létě ještě žila. Její manžel tam nějakou dobu dělal údržbu. Jako pomocné síly byly leta paní Filipi z Telecího a paní Valdmanová z Blatin. V době dovolených jako kuchařka někdy vypomáhala paní Vojtíšková z Telecího, která jinak vařila ve škole. Její manžel byl poštákem. Na konci každého turnusu se pořádal na hřišti velký táborák pro všechny a opékaly se buřty.V malé chatě nahoře u Lucáku. byla rodina Slezákova. Pan Slezák byl zaměstnaný v prodejně koberců v Panské ul. v Praze. Však také nejen v nemocnici, ale i domácnosti zaměstnanců byly vybaveny koberci z jeho prodejny. Na jednom chodíme doma už od r. l98l.V zimních měsí cích se nejezdilo po silnici nahoru, ale byla protažena cesta přes pole přímo k fiňákům a dále. Byla označena větvičkami smrků. Autobus při víkendových pobytech parkoval vždy v areálu JZD v Telecím. Děti zaměstnanců tam prožívali také letní tábory. Jestli víte, kde je v osadě Dědek protipožární nádrž, tak tam se chodilo koupat. Vždy na začátku sezony ji vyčistila skupina,která se tzv. léčila prací ze své závislosti na alkoholu. Ti také postavili vždy stany na letní tábor. Po jeho skončení vše zase uklízela brigáda z řad rodičů, To se užilo zábavy. Loni jsme se k nádrži už nedostali. Byla oprostřed pole s obilím. Velmi hezké byly na Lucáku vánoce. Strom byl mezi dvěma sloupy v klubovně. Fotograf pan Kačer, jehož fotky jsou také na Vašich stránkách zahynul při leteckém neštěstí u Bratislavy na Slnečných jezerech. Dle obsazenosti nyní vidíme, že se Lucák zachrání a máme radost. Snad Vám naše postřehy k něčemu budou. Vlasta a Petr Lorencovi

________________________________________________________________________________________________________

Pardubické Vlastivědné listy

Turistická chata zvaná Lucký vrch

Současná podoba horského penzionu na Luckém vrchu (rozpaky dnes může budit opláštění budovy eternitovými šablonami v roce 1966, foto autor 2014

21.02.2016 Lucký vrch, dříve také Lutzberg, Lucperk, vrch Svaté Lucie, leží na severovýchodním okraji Žďárských vrchů u obce Telecí, turisticky patří do oblasti nyní nazvané Českomoravské pomezí. Přes Lucký vrch údajně vedla příčná spojnice obou větví tzv. trstenické stezky, která kdysi spojovala Čechy s Moravou.
Nejprve si ve stručnosti připomeňme, co se dosud o historii chaty uvádí:1)
S výstavbou, resp. její přípravou se začalo v roce 1936. Továrník Pražan daroval pro její stavbu pozemek a zřejmě i dřevěný materiál. Prvním chatařem se stal pan František Živný, který zde pořádal taneční zábavy a plesy. Zvykli si sem jezdit obyvatelé Pardubic, Prahy, Brna. Ve válečných letech si od místních lidí nakupovali ve městech těžko dostupné potraviny…
Po válce, zřejmě v roce 1948, došlo údajně k dohodě s KČT a MNO o výměně chaty na Luckém vrchu s chatou v Krkonoších, která byla v majetku KČT, údajně to měla být Obří bouda. Tím se dostala chata na Luckém vrchu do užívání armády, po roce 1958 ji měl odborový svaz občanských zaměstnanců vojenské správy, po roce 1963 sloužila jako závodní zotavovna Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích. V roce 1954 byly postaveny pod chatou tzv. finské domky, kterými se zvýšila ubytovací kapacita na 56 lůžek. Konala se zde různá školení, rekreace, dětské tábory. Turistické veřejnosti byl přístup na více než 40 let naprosto znemožněn. Tento stav trval až do let 1996 – 2002, kdy byl objekt postupně prodáván a pronajímán, až nakonec zůstal uzavřen. V roce 2002 byl koupen novým majitelem, který vtiskl celému areálu koncepci rodinného podniku a postupně jej vrací k původnímu účelu. Turistická chata s vyhlídkovou restaurací je nyní přístupná celoročně…

Autorem návrhu turistické chaty KČT na pozemku č.kat. 294/1 v Telecím (Lucký vrch) je Ing. Alexander Hanuš, úředně autorizovaný inženýr pro architekturu a stavby pozemní. Pro stavební řízení přijal Obecní úřad v Telecím 4 plány a 1x situaci dne 4.5.1940 pod číslem jednacím 510. Stavba byla obecním úřadem povolena 18.5.1940 a zaplacen kolek ve výši 2 K.
Odjinud2) je také známo, že stavba chaty byla započata ještě onoho roku 1940 a po dokončení byla za hojné účasti veřejnosti (asi 1500 osob) předána do užívání tehdejšímu předsedovi KČST v Poličce Ladislavu Pražanovi. Jejím prvním nájemcem, spíše již hoteliérem, byl František Živný. Na Luckém vrchu stál od počátků zaměřování triangulační bod (věž) sloužící i jako dřevěná rozhledna, která byla pro svůj nevyhovující stav v roce 1953 stržena.
V poválečných letech zde turistický ruch ustal. Po roce 1948 došlo k nucené výměně vlastníků mezi KČT a MNO, KČT náhradou obdržel chatu v Orlických horách a Lucký vrch se dostal do užívání MNO, respektive armády. V květnu roku 1950 byla chata předána sokolskému družstvu služeb Vzlet a od 1.11.1952 přešla do majetku Československé armády – z této doby není zachována skoro žádná dokumentace, všechny dokumenty byly opatřeny nápisy TAJNÉ a z 90procent skartovány. Po roce 1958 chatu získal odborový svaz občanských zaměstnanců vojenské správy, po roce 1963 sloužila jako závodní zotavovna Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích…
Pro snazší pochopení nejen jejích osudů si ve stručnosti připomeňme události poválečné doby i roků následujících. V letech 1948 až 1952 byla uplatněna koncepce jednotné tělovýchovy a členská základna rušených korporací byla tzv. slučovacími schůzemi začleněna do sjednocené tělovýchovy, kterou řídila Československá obec sokolská (ČOS) a její organizační složky (Sokol, resp. sokolské župy). Majetek, který náležel ke dni 31. března 1948 tělovýchovným a sportovním organizacím, zaniklým v důsledku sjednocení tělovýchovných a sportovních organizací a majetek získaný z přídělů konfiskátů přešel (z rozhodnutí Krajských národních výborů) na základě zákona č. 187/1949 Sb. ze dne 14.7.1949 na Československou obec sokolskou. Tato slučovací akce se nazývala „začleňování majetku do vlastnictví ČOS“ a probíhala až do roku 1952. V roce 1950 bylo ke správě jejího majetku ustaveno sokolské družstvo služeb Vzlet, které pak převzalo i většinu turistických chat.3) V roce 1953 (zpětně od 1. ledna) bylo sokolské družstvo přeměněno na národní podnik, zatímco ČOS při reorganizaci zanikla. Národní podnik Vzlet tak podléhal přímo Státnímu výboru pro tělesnou výchovu a sport (SVTVS s účinností od 17.12.1952), z jehož rozhodnutí nakonec vstoupil dnem 14.2.1954 do likvidace, administrativní dohodou se jeho nástupcem stal n.p. Turista. Na ustavujícím sjezdu ve dnech 3. a 4. března 1957 byl založen Československý svaz tělesné výchovy a sportu (ČSTV, zákon č. 68/1956 Sb. o organisaci tělesné výchovy a sportu s účinností od 1.1.1957), který převzal majetek i funkce, do té doby vykonávané SVTVS (včetně vesnických jednot SOKOL a odborových organizací ROH). Základem se staly tělovýchovné jednoty (TJ) se sportovními oddíly, turistické aktivity se přesunuly pod odbory turistiky TJ. Po Listopadu 1989 obnovil svoji činnost i Klub českých turistů (KČT), některé kluby uplatněním zákona č. 173/1990 Sb. dosáhly navrácení kdysi „začleněného“ majetku.
Na základě zde uvedeného se pokusme poněkud poopravit historii chaty na Luckém vrchu. Pozemek skutečně získal (1939) Ladislav Pražan. Jak se uvádí, ten ho daroval (nebo prodal trhovou smlouvou?, zapsáno až 1948) Klubu českých turistů v Praze, po jehož zániku v důsledku sjednocení tělovýchovných a sportovních organizací přešel z rozhodnutí KNV v Pardubicích (21.3.1950) na Československou obec sokolskou, potažmo k tomu zřízenému sokolskému družstvu služeb Vzlet, do něhož byla chata začleněna 11. května 1950. To (od 22.11.1952) mělo i Luční boudu v Krkonoších, kterou původně spravovala a pak jako konfiskát vlastnila československá armáda (zapsáno 1950). Je to zřejmé z přejímacího protokolu při převzetí majetku ČOS od vojenské správy dne 1.11.1952, kdy byl veškerý majetek předán bezúplatně proto, že náhradou za tento majetek obdržela vojenská správa od ČOS na základě darovací smlouvy4) dva jiné podniky. Ty jmenovitě uvádí rozhodnutí SVTVS při vládě republiky Československé ze dne 28. února 1953, kterým se „dům č.p. 189 s pozemky, označené jako Tyršova chata pro kat. území Orličky, okr. Lanškroun, a role s chatou č.p. 186, zvanou na Luckém vrchu, dosud knihovně nevyznačenou, [obě] připsané dosud bývalému Klubu českých turistů v Praze, z něhož přešly podle zákona č. 187/1949 Sb. na ČOS, přecházejí do vlastnictví Čsl. státu a odevzdávají se se souhlasem ministerstva národní obrany do jeho správy“. K poněkud kostrbaté formulaci úředního šimla je třeba dodat, že v případě Suchého vrchu měla č.p. 189 společné „budova s rozhlednou“, a že u Luckého vrchu se opravdu jednalo o převod vlastnického práva pouze k pozemkům a teprve až v roce 1958, při převodu z MNO na ZV ROH ÚVN je zapsána stavební parcela st.309, tedy už dávno stojící chata! Pod ní byly v roce 1953 postaveny tři dvojdomky, dokonce se uvažovalo o možnosti stavby dalších dvou dřevěných obytných (jedno)domků.
Ještě by se patřilo připomenout, že Kramářova/Tyršova chata na Suchém vrchu byla v družstvu Vzlet od 1.6.1950 do 10.11.1952, kdy byla převzata armádou (právě výměnou za Luční, nikoliv Obří boudu v Krkonoších), a kterou byla využívána jako rekreační zařízení až do února roku 1964, kdy se vrátila do služeb veřejnosti. A že (takto demilitarizovaná) Luční bouda pak byla do družstva Vzlet začleněna 22.11.1952.
Jak už bylo zmíněno, MNO bývalou Vojenskou zotavovnu Lucký Vrch rozhodnutím ze dne 25. července 1958 převedlo bezplatně na Svaz občanských zaměstnanců vojenské správy (zpětně) dnem 1. ledna 1958, který ji Postupní smlouvou z 23. září 1958 (opět) se zpětnou účinností od téhož 1. ledna 1958, kdy ZV ÚVN zotavovnu Lucký Vrch začal spravovat jako provozovatel, postoupil Závodnímu výboru ROH Ústřední vojenské nemocnice v Praze – Střešovicích.5) A zopakovat můžeme už vpředu uvedené, že turistické veřejnosti tak byl přístup na více než 40 let naprosto znemožněn. Tento stav trval až do let 1996 – 2002, kdy byl objekt postupně prodáván a pronajímán, až nakonec zůstal uzavřen. V roce 2002 byl koupen novým majitelem, který celému areálu vtisknul koncepci rodinného podniku a postupně jej vrací původnímu účelu. Turistická chata s vyhlídkovou restaurací je opět přístupná celoročně.
Tolik fakta, ale je přinejmenším zarážející, že ve Státním okresním archivu Svitavy se sídlem v Litomyšli, ve fondu Archiv obce, resp. MNV Telecí jsem k počátkům chaty našel pouze zápis z 1.11.1941, kde se v bodu 3. konstatuje, že obecní rada nemá žádných námitek proti povolení koncese (patrně výčepní) v chatě na Luckém vrchu. Přitom třeba slavnostní otevření bývalo tehdy událostí hodnou zaznamenání (o pozvání představenstva obce ani nemluvě) a kupodivu se tak mělo stát až „V neděli 22.VII.1945 odevzdána veřejnosti chata na Luckém vrchu. Slavnosti se zúčastnily sousední odbory a župy a na 1500 návštěvníků“, jak si v Časopisu turistů č. 2/1945 všimnul Stanislav Konečný. Jenže válečné události patrně rozhodly jinak, že chata KČT na Luckém vrchu bude v provozu beze vší slávy již na vánoční svátky 1942.
Příběh chaty na Luckém vrchu tak zatím nemá konec. Jednak kvůli „chybějícím“ (či dosud neobjeveným) dokladům z období jejího vzniku,6) jednak díky úsilí současného majitele a personálu vrátit chatu v tradičním stylu do přízně veřejnosti. Ale co není může být, Lucký vrch opět žije. Ovšem jak upozornil(i) Žahourek-Hlavsa už v roce 1940, že „jen nutno dnešní název dodržovati a nezaměňovati se Suchým vrchem a podobně, jak se často stává“.

Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje 1/2015.